Warning: Undefined array key "nadpis" in /usr/local/www/gymnazium/fns/display_fns.php on line 29
V úterý 2. června nastoupila do autobusu u školy mírně oslabená třída kvarta A, neboť zdravotní stav a účast na soutěži některé spolužáky nepřipustily mezi nás. Škoda, domnívají se doufejme nejen učitelé. Kdo si myslel, že při výjezdu z města směrem na Poličku rozdává pan učitel Střeštík "žeryky", byl notně zklamán. Jsou to avizované pracovní listy, které připravil pan učitel Mach - pro dnešek "horninový vůdce". Než rozdal prostřednictvím mikrofonu (který neohroženě používal valnou část jízdy) základní pokyny, už jsme ve Vendolí. Projíždíme zmolou, chcete-li úvozem, který se stal původním centrem osídlení této části krajiny. Za chvíli už vystupujeme z autobusu a slibujeme panu řidičovi návrat do 10 minut. Jdeme k obnaženému svahu u železniční zastávky, kde se budeme snažit hledat druhohorní (křídové) fosílie ve zdejším slínovci (rozumějte opuce). Pan Mach udílí pokyny a zároveň nás povzbuzuje v hledání zkamenělin pomocí megafonu. Nezaujatý pozorovatel z větší vzdálenosti by si mohl myslet, že jsme nějací novodobí otroci na galejích. Jak se ovšem megafon hodí, když nás chce pan učitel upozornit na to, že se blíží vlak. Někteří tesají do skály geologickým kladívkem jak pominutí, což jim štěstí rozhodně nepřináší. Naopak s chladnou hlavou hledající dvojice děvčat je oceněna velmi vzácným "nálezem", který dostává pracovní název "Střešťosaurus unikatis", protože toho tu páni učitelé ještě nikdy neviděli. Při překonávání evropského rozvodí si uvědomujeme, kde leží Hřebečovský a Kozlovský hřbet, a jakou nadmořskou výšku má nejvyšší vrch Javornického hřebene. Dovídáme se o prameništi říčky Loučné, Loučenské tabuli, Východočeské křídové tabuli a použití opuky ve zdejších obcích. Přes další zmolu a Dolní Újezd dojíždíme do Budislavi, kde se mísí výskyt pískovců s žulou. Na ní se jdeme podívat do zdejšího lomu. Odstávka drtiče na kámen nás neodrazuje a zkušený pan vedoucí nás provází k pěknému výhledu na prakticky celý těžební prostor. Dovídáme se základní údaje o těžbě, zpracování a prodeji žulového štěrku. Neujedeme ani 3 kilometry, když už znovu vysedáme z vyhřátého sedadla autobusu. Tentokrát si pěkně provětráme naše svaly. Čeká nás téměř čtyřhodinový pobyt v přírodní rezervaci Maštale. Všímáme si zde i typických druhů rostlin (především stromů a polokeřů). No a už je to tady - ukázky geomorfologických útvarů, vzniklých zvětráváním (chemickým i mechanickým) ve zdejších druhohorních pískovcích: převis, malá poklička, voštiny, skalní srub, skalní věž, skalní okno a údolí. K tomu limonitová pecka. Překvapí nás povel ochutnat zdejší pramenitou vodu, což si mnozí nenechali i přes úšklebky spolužáků ujít. To už jsme v centru Budislavských skal - v Toulovcových maštalích. Vyslechli jsme pověst o rytíři Toulovci a prošli malé "skalní město". Pak už dráždíme naše chuťové buňky svačinkami od maminky (nebo supermarketu). Spěcháme už do údolí k říčce Novohradce, kde si prohlížíme její meandry a geologické podloží (rulu a žulu), do kterého se zdejší říčka neuvěřitelné množství let postupně zařezává. Někdo jako medvěd a jiný jako srnka překonává Novohradku na místech, kde by to normálně nikdy neudělal, ale příkaz je příkaz. No a poté do prudkého stoupání. Ti co ho vyběhli samozřejmě minuli hlavní cíl (skalní okno). Po dalším sestupu do údolí se štracháme ke vchodu do Dudychovy jeskyně. "To dám" slýcháváme od studentů. No opravdu. Kdo měl odvahu projít skalní puklinou nahoru i dolu, byl odměněn jistě slastnými pocity. Až sem půjde příště, může dělat borce. Vybíháme poslední průdké stoupání a jsme v Boru. Kdo se těšil do autobusu byl zklamán. Míjíme jej k viklanu Kolumbovo vejce. Zde se máme pokoušet o odhad jeho základních rozměrů. A také jej nakreslit. Při kontrole tohoto úkolu málem pan učitel Mach upadl, protože někteří neví, co je výtvarný realismus. Proto jako náplast na jeho ponurou mysl vydává pokyn k básnění na téma viklan. A skutečně to zabralo. Děvčata Anička a Katka rozveselili pana učitele tímto dílkem, které dokonce v autobusu odzpívala: "Viklan to je velký kámen, jestli spadne, bude ámen. Dnes jsme šli za viklanem, moc rádi tu zůstanem. Viklane, viklane, nezborti se ne, ne, ne. Ne, ne, ne, viklane, to se dneska nestane.". S úsměvem tak můžeme opustit Maštale. Další zastávka však na sebe nenechává dlouho čekat. Ve Zderazi totiž chceme nahlédnout do skalních obydlí, vytesaných v pískovci. Daří se nám to i díky tomu, že se tu neplánovaně objevil pan průvodce. Dokonce zdarma nám něco o tomto unikátu řekl a my jsme si mohli prohlédnout místa, kde se dříve opravdu žilo a bydlelo. Bylo vidět, jak i pánům padá čelist z velmi skromných podmínek. Někteří přemýšleli o tom, jestli jim přes silné stěny pískovce prošel signál pro mobil nebo wifinu. Při průjezdu Prosečí se dovídáme o zdejší záchranné stanici pro živočichy Pasíčka a o ojedinělé u nás ruční výrobě dýmek. Jméno Teréza Nováková si připomínáme i díky výstupu na rozhlednu Terézka u Pasek. Škoda, že oblačnost nám kazí možnost vidět Krkonoše, ale kdo má dalekohled (hádejte, kdo to je?) hlásí sledování věže na Pradědu. Při jízdě do Borové se dnes podruhé úspěšně projíždíme po evropském rozvodí, když se vracíme do úmoří Černého moře. Jsme na hranicích Českomoravské vrchoviny a Žďárských vrchů, a tak se zkouší, z jakých hornin jsou tato pohoří vytvořena. Pár kilometrů před Svitavami si naposledy lámeme hlavy nad křížovkou v pracovním listu. No a protože jsme dnes celý den mohli získávat kladné (i záporné) body, někteří se při rozloučení u autobusu rádi pochlubí s výsledkem. Tak vida studenti: den nám utekl jako voda, a máme takový pocit, že mobil, tablet nebo počítač nikomu dvakrát nechyběl. Však jste to doma jistě napravili, že?